Sedím u okna a na trhacím kalendáři se usmívá datum 24.prosince. Sedím tu, sedím a sleduji, jak na sebe velké vločky nabalují ticho. Ano, to krásné vánoční ticho, do kterého zaznívá těžký kovový zvon zvonící na vánoční mši.
Do této melodie se mi ale vtírá jiný zvuk, je to tichý pláč. Je tak tichý, že i tlukot mého srdce jej překrývá. Rozhlédla jsem se po místnosti a našla stvůrce příliš tichého pláče. Je to malý vánoční skřítek s rolničkou na maličké čepičce.
,,Copak tu děláš? Proč pláčeš?‘‘ zeptala jsem se ho něžně, ale odpovědí mi bylo jen tiché cinkání, cinkání, které uspává víčka a voní po skořici.
Pomaličku jsem ho zvedla do své dlaně, moc velké pro něco tak krásného. Teď už vím, proč pláče. Drží v ručičkách rozbitou vánoční ozdůbku. Pohladím ho po tvářičce a dávám mu do ruky jinou, krásnější než byla ta minulá. Odpovědí mi je zase cinkání malé zlaté rolničky, která leží na mé velké dlani. Žádný skřítek už tady není.
,,Asi se ti něco zdálo,‘‘ říkají mi rodiče, když jim svůj vánoční zážitek sděluji, ale já v duchu kroutím hlavou. Vždyť je tu ta rolnička, rolnička z malé skřítkovy čepičky, kterou mi tu nechal, abych nezapomněla. Nezapomenu, slibuji a ruku se zlatou věcičkou zatínám v pěst.
U Vlkodlačího sídla zastavilo taxi a na dlážděnou cestu vyklopil mladou dědičku rozlehlých pozemků. O sídle se tradovalo, že tam straší Beatka, kdysi zavražděná dívka.
,,Tak tady teď budu bydlet,‘‘ povzdychla si Katty a snažila se na domě zaznamenat něco milého. Bezúspěšně.
Otevřela těžké dubové dveře a její citlivý nos si přičichl k zatuchlině.
Po prvním zabydlení si objednala pizzu. Spokojeně se do ní zakousla, když v tom…
,,Katy!‘‘ oslovená sebou trhla. Volal na ni plačtivý hlas ozývající se ze sklepa.Odložila vytouženou pizzu a šla se tam podívat.
Ve sklepě nebylo nic neobvyklého.Pavouci, pavučiny, prach-počkat! Katty znovu dupla na podlahu. Nemýlila se. Podlaha byla dutá.
Po návratu ze studeného a vlhkého sklepa zalezla do spacáku. Na dívku, která na ni před pár minutami zavolala, už nemyslela, ale stejně nemohla usnout.
,,Ten dům se mi vůbec nelíbí. Jak tady mohli moji předci bydlet? Vychovávat tady svoje děti? Vždyť je tak ponurý. Člověk jako by čekal, že na něj každou chvíli vybafne dávno mrtvá babička. Ale třeba to tu takové dříve nebylo. Zašedlé závěsy byly možná rudé. Černé vrzající schody vedoucí nahoru mohly vítat hosty a mohly být svědky snobských večírků…‘‘ nahlas přemýšlela Katty a nemohla se zbavit dojmu, že ji někdo sleduje. Dopadal na ni strach a moc dobře vnímala smutek, zakletý do studených stěn.
,,Katty!Katty!‘‘ znovu se ozval smutný dívčí hlásek ze sklepa a bylo slyšet i usedavý pláč. Katty sebou trhla. Projelo jí nepříjemné mrazení.Přesto se šla znovu podívat do sklepa, který byl děsivější než předtím. Možná to bylo tmou. Možná…
Katty z podlahy zvedla starou zaprášenou panenku, která tu ležela. Byla potřísněná kapkami krve. Pokusila se jí setřít a hračku vzala s sebou. Šla dál. Před nohama se jí objevil černý šátek, též od krve a hned vedle něho ležel nůž. Rukojeť měl posázenou černými kamínky. Na čepeli se leskla krev. Netušila proč, zabalila jej do černého šátku a pokračovala. Studené ruce se jí nepřirozeně potily. Spatřila malý stolek silně ozářený měsícem a na něm papír a plnící pero. Sedla si na židli zřejmě pro ni připravenou, vzala do ruky pero a začala psát. Nevěděla co, nevěděla proč. Snažila se přestat, ale nešlo to. Nějaká cizí vůle jí v tom bránila. Přečetla si tajemný text. Bylo v něm napsáno:
Vím o Tobě již dlouho. Musíš mi pomoci! Jsem tu uvězněna a nedojdu posmrtného klidu, dokud nezničíš ohněm věc černé barvy schovanou v zásuvce na dopisy.
Vkládám do Tebe své naděje, sama tak nemohu učinit.
Beatrice
Katty si přečetla vzkaz s prosbou. Zamyslela se, co vlastně cítí. Byl to snad strach? Ne. Jen touha pomoci druhému. Ale kde má začít hledat zmíněnou zásuvku na dopisy obsahující tajemnou věc? Prolezla snad celý dům, každý kout, až si vzpomněla na dutou podlahu ve sklepě.
Zašla opět na ono místo. Pohled jí padl na poklop u zadní stěny. Otevřela jej, vlezla dovnitř a kužel světla baterky dopadl na malou skříňku na dopisy. Nahlédla do první zásuvky a vytáhla černou obálku.
Poté co ji hodila do ohně starého krbu se zamyslela.Co asi muselo být v té obálce napsáno a proč to Beatce bránilo přejít na druhý břeh? Vzala těžký starý pohrabáč. Najednou v ní zmizel pocit, že není sama.Beatka už asi došla klidu. Povzdechla si a dál si hřála prokřehlé ruce nad neúnavnými žhavými plameny.
Emetis ( 7. třída)
Emetis seděla zamyšlená pod Stromem věčnosti.Její myšlenky se upínaly k lidem, dosud žijících primitivně jako zvěř.Přemýšlela nad tím, jak jim ulehčit život. Chtěla, aby byli šťastní, vždyť ona jako bohyně se o ně má starat. Ale jak?
Už vím.Dám jim hlas.Napadlo ji.
Emetis ani nevěděla, jak moc lidem pomohla. Ale kdo si to vlastně uvědomuje? Nebýt její snahy, naše myšlenky by zůstaly uzamknuty v nás samých. Teď už záleželo jen na tom, jak s darem naložíme.
,,Povedlo se,‘‘ potěšeně vydechla.
Mezitím na zemi uplynulo mnoho let. Když lidé zjistili, že dokáží ovládat své hlasivky, začali si pomalu vymýšlet řeč. Zpočátku primitivní názvy věcí se začaly měnit a dostávat svůj přízvuk. Řeč však nebyla všude stejná, každá část světa měla svou, originální a nezaměnitelnou.
A co je tedy nejbáječnějším vynálezem lidstva? Používáme to denně a není tak těžké to uhodnout. Je to řeč! Neustále se měnící a ohebná, plná pravidel, která ne každý za svůj život pochopí…
Pozn.- horor
Byla noc. Spala v podkroví rodinného domu.V tom pokoji byla urna černé ovce rodiny-stála na prosklené skřínce. Spící se probudila a přitáhla si deku až ke krku. Byla tu najednou zima. Topení u její postele hřálo, ale jakoby ne dost. Proč? Ta urna, něco s ní je. Co jí vlastně probudilo? Šepot. Hloupost. Urny nešeptají.
Pokusila se usnout, ale něco ji drželo při plném vědomí. Nemohla spát.
Proč? Vždycky přece usínala dobře.
Přivřela oči. Vzdala to. Byla otočená zády k prázdnému prostoru. Měla pocit, že za ní někdo stojí. Převalila se zády ke zdi. Tyto pocity neměla ráda. Očima plaše přejela po skřínce.
Urna-hýbla se. To se mi asi jenom zdálo. Nezdálo … jako by vibrovala. Třeba někdo pode mnou luxuje. Ale to by přece slyšela. Potila se děsem vyvolaným něčím neznámým. Měla čím dál větší strach. Nevěděla přesně z čeho, vždyť zpopelněný byl její nejmilejší, otec dětí, které teď vychovává, ale tušila, že se něco zlého stane…
Urna tepala teď již docela zřetelně. Strachem ochromená sledovala tu pohřební nádobu. Čekala, že se každou chvilku probudí. Mezi mraky prosvitl úplněk. Bylo světlo jako ve dne, ale přesto bez barev. Jako by zase slyšela ten šepot, šepot, jež se ozýval z urny…
,, šánečto….. ŠÁNEČTO!‘‘ (otčenáš pozpátku…)
Děsil jí ten chladný hlas, hlas, který navždy utkví v mysli…
Cítila se ohrožená, schoulená pod dekou jako malé dítě. Ovanul jí zatuchlý vánek prosycený spáleninou, oznamující něčí přítomnost.
Zvedla se. Chtěla pryč. Udělala pár krůčků. Strach jí svázal nohy. Všimla si, že v zámku nejsou klíče. Večer se zamkla. Se zorničkami zúženými strachem pohlédla na vibrující nádobu. Pocítila náhlé nutkání jít blíž. Poslechla. Teď byla v úrovni jejích očí. Opravdu vibrovala. Opatrně se jí dotkla prstem. Začala tepat jako srdce, přesto velmi pomalu. Přišlo další nutkání, tentokrát silnější, skoro jako rozkaz. Otevři to, otevři to!
Mysl strnula, ale tělo poslechlo. Odklopila víko. Spadlo na zem a rozbilo se. Z urny vyletěl šepot spolu se spáleným nebožtíkem.
,,ŠÁNEČTO! ŠÁNEČTO!!!‘‘
Popel se vytvaroval do tvaru postavy, jež by bez popela nebyla vidět.
Ona sledujíc tuto příšernou scénu chtěla křičet. Nešlo to. Spolu s jejím zdravým rozumem odešel i její hlas. Postava vztáhla ruce k jejímu krku a pevně jej sevřela. Vyděšená se začala dusit. A pak, po této nepopsatelné hrůze, pocítila teplo, zalévající každý kousek její mysli.
Policie vyrazila dveře.Týden pohřešovaná ležela na zemi. V místnosti se nedalo dýchat.
Poručíkův hlas zazněl do ticha.
,,Vražda…‘‘
Milionář jménem neznámý si vzal za ženu bezrukou a rakovinou nemocnou Marii. Marie se za své tělesné postižení styděla a tak jí nechal udělat protézu ze zlata. Týden po nasazení protézy Marie zemřela. Doktoři nevěděli proč, a tak to dali za vinu rakovině a dále se případem nezabývali. Milionář se ale nechtěl rozloučit se zlatem, které patří jeho zesnulé.
,,Přece tam tu ruku nenechám a jí už to chybět nebude.'' Pořád si v duchu opakoval, aby zahnal špatné svědomí. Den před smutečním obřadem se vkradl na hřbitov a Mariinu ruku ukradl. Doma v luxusní vile obehnané plotem si ji ve své ložnici schoval pod postel. V noci nemohl usnout a najednou slyší před domem chraptivý hlas: ,,Kde je moje zlatá ruka, kde je!''
Milionář sebou škubl.Vždyť ten hlas patří zesnulé Marii!
Ráno se probudil a zjistil, že zlatou protézu držel celou noc v rukou. I přes hrozbu, že si pro ni jeho žena přijde, si ji večer schoval pod polštář. A v noci zase ten chraplavý hlas...
,,Druhou noc sem přicházím a svou ruku hledám. Kde je!''
Mariin hlas se ozýval z vedlejší místnosti. Zloděj zlata se schoval pod peřinu a po čele mu stékal studený pot. Ráno se probudil zase s protézou v náruči.
Třetí noc nechtěl nechat nic náhodě a tak si přede dveře postavil stráž a kradenou věc si tiskl k hrudi. I přes pocit částečného bezpečí neusnul. Vtom se pod jeho postelí ozvala Marie potřetí: ,,Potřetí jsem přišla hledat ruku svou. Kde je?-Ty ji máš!''
Ráno ho našli s nožem v hrudi a rozdrásaným obličejem.Tohle určitě sebevražda nebyla. A poučení? Nikdy nekraď a už vůbec ne mrtvým!
Dobrý den.Je mi dvacet osm let. Pocházím ze slavného rodu Novymberků a bydlím na našem starém sídle,které se jmenuje Josefínov.Všude se traduje ,že tam straší,ale až na Bílou paní a její židli tam nic není.Je to náš rodinný přítel.Říkám rodinný,protože mám dvě děti-Aničku a Viktora.Oběma je devět let a jsou to dvojčata.
Jednou ráno při snídani mi Anička podala sešit nadepsaný -,,Záhada židle Bílé paní".Podala mi jej s naprosto vážnýma očima a chtěla ,abych jí o té židli vyprávěla ,že si to potřebuje zapsat. ,,Jak jistě Aničko víš,ta židle není obyčejná, protože má svého strážce.Tenkrát,když jsem jí objevila,byla velká letní bouřka.Předtím jsem se blesků bála a cestou z jídelny jsem se strachy opřela o starý závěs a nahmatala kliku. Protože doma kromě chůvy nikdo nebyl, odhrnula jsem ho, staré dveře otevřela a vstoupila do starodávné pracovny.Všechno bylo pokryto tlustou vrstvou prachu.
Najednou slyším hlas a přede mnou sedí na zlaté židli průhledná postava.Vylekalo mě to a chtěla jsem utéct,ale dveře byly zavřené,tak mi nezbývalo nic víc,než poslechnout postavu a sednou si na židli proti ní. ,,A mami,vyprávěla ti něco?",,Za chvíli se k tomu dostanu Broučku.Nejdříve jsme se seznámily.Ona,tajemná postava,byla Ormur-strážkyně židle.,,Co ode mě chceš?"zeptala jsem se jí.,,Chtěla bych ti vyložit budoucnost.''
Než jsem stačila něco namítnout,dopodrobna mi řekla,co mě čeká a nemine.Například mi vyprávěla o tom, že budu mít dvě děti,ale také méně radostnou novinu,že mi za týden umře maminka a víš jak to dopadlo.",,Samozřejmě,že vím mami,umřela." řekla až dopsala zápisky a zaplavila mě mořem otázek.Po chvíli nás to už nebavilo.Šly jsme se projít ven a také trochu provětrat Danyho-našeho koně.
V Zemi burácejícího větru,u Města nezhasínajícího ohně,na louce Jitřních vánků stála Elinor,dívka zrozená ve znamení Býka,v rukou třímající vrbový proutek.Vítr jí česal vlasy podle své představy,poslední paprsky skomírajícího slunce jí hladily tvář.
Východ,nyní tmavý a nepřátelský,poukazoval na to,že je čas jít domů.Elinor seskupila pobíhají stádečko koz a vydala se cestou k domovu.Po chvíli dorazila ke skromějšímu domečku před hradbami Místního hrádku.Kozy zavřela do chlívku a pak,unavená dlouhým dnem,šla spát.
Brzy se propadla do říše snů,ale kdyby tušila,že je ve snu,raději by se probudila... A tak se také stalo.Probudilo ji něco zvláštního,něco jako myšlenka.Vstala z postele.Zapálila svíčku.Měla strach,ale zároveň nutkání podívat se ven.jako ve snu prošla dveřmi.Když procházela zahradní brankou,zachytla se jí za rezavějící drát bílá noční košile.Na drátku zůstal utržený kousek bílé látky...
Vyšla na louku.Měsíc byl neobyčejně velký.Působilo to až děsivě,ale to,co spatřila potom,bylo snad stokrát horší.Zprudka se otočila,měla pocit,že slyší někoho přicházet.Nic neviděla,jen prázdný prostor.Překvapení však čekalo na druhé straně.Spatřila tvora,jenž v ruce držel nůž a jeho děsivé lidské oči se upíraly jen na ni,jako by byla střed vesmíru.Leknutím málem upustila svíci.Byl to člověk,ale někdo by to ani poznat nemusel.Byl strašně znetvořený.napadal na levou nohu,která byla mnohem kratší,než pravá.Hrbil se skoro do pravého úhlu,vlasy mě na pravé straně hlavy řidší,než na druhé.Přesto z něho cítila člověka...
,,Věděl jsem,že přijdeš.'' -Elinor poznala hlas ze svého snu.
,,Proč jsem měla přijít?A taky... Proč držíš v ruce ten nůž?''
,,Nedělej hloupou,Elinor.Všichni Tě mají rádi, a proto musíš zemřít.Vykonám na Tobě pomstu.''
Nechápala,za co se chce mstít.
,,Každý má ale právo na poslední přání.'' řekla rozklepaným hlasem.Podívala se mu do očí a hned mluvila dál.
,,Chtěla bych vědět,komu se chceš mstít a hlavně za co.Musí to být něco velkého,když chceš udělat tohle.'' Znetvořený se jí znovu podíval do očí.našel v nich jen porozumění a tak promluvil.
,,Už když jsem byl malý,tak si na mě lidé z vesnice ukazovali prstem a říkali mi ohavo.''
,,To muselo být strašné.''
,,Strašné to bylo,když mi zemřela matka.Jednoho večera si na mě počíhali,zmlátili mě a vyhodili za hradby.Nemohl jsem nic dělat.''
,,A to jsi od té doby sám?Už jsi se o nic nepokoušel?''
,,O co bych se měl pokoušet?Rozuměl jsem si více sám se sebou,než s kýmkoli jiným.'' Elinor zjistila,že za příšerným vzhledem se nachází citlivá duše.
,,Víš,co bych si ještě přála?'' řekla již klidným hlasem.
,,Aby Tě neodsuzovali podle toho,jak vypadáš.
Aby se Ti omluvili a vzali Tě mezi sebe.
Aby jsi jim odpustil a měl sílu začít znovu.'' Podívala se na jeho zamyšlený,smutný,ale zároveň děkovný pohled.Ruku se zbraní již dávno spustil dolů a nůž upustil na zem.
,,A teď,'' začala pomalu Elinor ,, mám poslední přání.Přeji si,abys mě pustil.''
___________________
Na východě se pomalu rodil nový den,den splněných přání....
Strop.Jako každý večer,ba někdy i noc,se musela koukat na tuhle část místnosti.
Klára nebyla náročná,ale přišlo jí trošku nefér,že ostatní se určitě můžou na televizi koukat déle…
Přes tenké stěny slyšela úvodní song svého oblíbeného seriálu.Tak tohle jí už opravdu dorazilo.
Zvedla se z postele.Nazula si papučky a došla k balkónu,který pracně a s krátkým zaskřípěním otevřela.Věděla,že topení venku asi hřát nebude,ale stejně ji ta zima překvapila,vždyť byl teprve říjen.
Opřela se o kovové prosklené zábradlí průměrného panelákového balkónu.Rozhlédla se po ulici.Ticho tu rozhodně nebylo.Hned naproti jejich vchodu stála hospoda a jelikož byla fotbalová sezóna,v zahuleném prostředí v podnapilém stavu sledovala skupinka fanoušků,né zrovna tiše fotbal.
Slyšela jejich nadšené výkřiky a trošku jim i záviděla.Mají svůj koníček,svůj svět,který jako skupina sdílí dohromady.
Její dveře se otevřely a v nich zůstal státi muž nevábného vzhledu a uhrančivě surového pohledu.Byl opilý,tudíž schopný všeho,bez hlavního úmyslu.Tyhle lidi neměla ráda.Většina totiž měla děti,rodinu,kterou kvůli tomu zanedbávali.
S neskrývanou nechutí mu hleděla do tváře.Dokonce i kočička pod autem raději zůstala ve své skrýši a nepokračovala dále ve své pouti bez jasného cíle.
V tom muž vzhlédl,zřejmě ucítil její pohled.Ona ale vytrvala a dál se mu dívala do očí.Asi bych ho neměla dráždit,prolétlo jí hlavou,ale tenhle hlas nechala usnout.
Muž,schopný všeho,se dal do pohybu a bohužel mířil k jejich vchodu.Jakoby popuzená dalším intuitivním hlasem zalezla zpátky do bytu.Něco jí napovídalo,že důvod,proč sem opilec zamířil,je ona.Neměla ho takhle sledovat.Měla poslechnout.
Co bude následovat?Kéž by věděla odpověď.V setince vteřiny se rozhodla.Půjde poslouchat za dveře.Došla k nim.Dveře od obývacího pokoje byly zavřené,snad rodiče její počiny neuslyší.Přilepila ještě studené ucho na dveře.Slyšela malátné kroky na schodech.Začala s ní cloumat nervozita,nevěděla,co dělat.Rozhlédla se po stísněné chodbě.Nějak zkusí zaklínit kliku a to něčím,co má stejnou výšku.Odhad naštěstí pro ni neměla špatný.Možná by se tam vešel botník.Ale hups… byl přidělaný ke zdi.To se už kroky blížily ke dveřím,za kterými stála.Zkoprnělá už jen poslouchala.Ty kroky byly nejisté,ale velmi těžké.Podrážky jejich nositele šoupaly po kamenných stupíncích.
Je to tady.Čísi ruka se chystala zaklepat na dveře.Jako by se to však mělo změnit.Nepravidelný klepot se ozval na dveře sousedů,mladých sebevědomých lidí.Někdo je otevřel a jasný mužský hlas spolu s puštěným rádiem v pozadí se zeptal,co že si přeje,že na ně musí klepat zrovna když uspává děti.
Hmm i přes tuhle situaci si nemohla odpustit připomínku,že se i ti malí prckové můžou být vzhůru déle nežli ona.
Opilý ze sebe vydal akorát nějaké mumlání pod orlí nos.Dveře se zabouchly.Soused zřejmě nejen podle čichu pochopil,že konverzace zřejmě nebude mít cenu.Za dalšího nesouvislého brumlání se začal nechtěný návštěvník chystat k odchodu.Klára si hluboce oddechla.Ještě že mu to v tomhle stavu nemyslelo,jinak by určitě zaklepal na JEJICH dveře.Teď jí teprve došlo,že by mohla být docela sranda sledovat,jak se ho otec zbavuje.
Zalehla do postele ,jako důchodkyně unavená životem.Hudba v hospodě už utichla,televize též.Teď jí do sladkého snění vlézal jen rachot přejíždějící tramvaje…
Ahoj mami.Jsi stejná jako já, a proto doufám pochopíš, proč Ti raději píši dopis.
Jsou z nás dobré kamarádky, tak se mi neboj svěřit se svými problémy.
I když jsou složité a leckdy ,,dospělácké‘‘ , mně tím neublížíš a sobě pomůžeš.
Od toho tu děti jsou, pro radost a vzájemné naslouchání.
Děkuji Ti, že mi pomáháš s domácími úkoly. Kdyby nebylo Tebe, asi by ze mě teď nebylo to, co je.
Děkuji Ti také, že mě příliš nezatěžuješ povinnostmi. Mám proto více času na zábavu.
Až půjdeš spát,podívej se pod polštář.
Tvoje Kačka